Média nám do omrzení omílají vyčpělé, ale někdy už i směšné, názory pražské kavárny a různých – tu více, tu méně známých umělců (z Prahy ). Ale jak je tomu doopravdy?
Když se mě zmocní pocit o potřebě intelektuálního sebemrskačství, pustím si „bednu“. Nejlépe veřejnoprávní ČT. A rázem se ocitám v době jezuitů, v době pátera Koniáše. Odpůrci oficiálních idejí byli ve svatém nadšení upalováni, knihy páleny, jiný názor se prostě nepřipouštěl. Proč provádím tento exkurz do minulosti? Jednoduše proto, že v současnosti nalézám jisté paralely vehementního potírání jiných názorů. Jistě, nejsou to již fanatičtí páteři, ale – s trochou nadsázky – do jejich role lze obsadit naše redaktory ČT. Proč? Vysvětlení je prosté. Projeví-li pozvaný host ve svém (již notně časově omezeném vstupu) jiný názor, je okamžitě panem moderátorem energicky přerušen. Nejlépe stupidní replikou. Vstup hosta, který nekonvenuje s politickým názorem pana moderátora, je většinou ukončen konstatováním. „Vlastně jste nám chtěl říci …a následuje moderátorův tendenční a překroucený výklad. Prosím, páni „veřejnoprávní“, podívejte se na jiné veřejnoprávní televize ve světě, co je jejich úkol a jak jej ony realizují. Nejsmutnější je, že české komerční televize jsou leckdy objektivnější než ti, kteří by jimi měli být. A názory, co kdo chtěl říci, ponechte laskavě na úvaze diváka.
Co toto má společné s titulkem? Vidím tu jistou souvislost. Lidé jsou – promiňte výraz – „oblbováni“ virtuální realitou, že názory pražské kavárny jsou názorem společensky dominujícím. Ne ne, Vážení, stačí si jen vyjet na venkov. Kamkoli. Poslechnout si názory lidí, kteří žijí ve zcela jiných podmínkách, mají zcela jiné starosti, žijící za zlomkové příjmy vůči těm, kteří jsou do omrzení mediálně propagováni. Jejich směšné výzvy, apely, komické petice, vše odtržené od reality běžných starostí obyčejných lidí, jsou jen bouří v kavárenské konvici na značkovou kávu. Jak na to, aby zůstali tam, kde by zůstat měli? Je nepochybně potřebné lidi burcovat, sdělovat jim, že nejhorší volba ve volbách je nevolit. Vzdát se tak svého práva na ovlivnění věcí veřejných, ovlivnění budoucnosti. Hlas zemědělce, soustružníka, řidiče, učitelky ale i bezdomovce má totiž stejnou volební váhu jako hlas univerzitního profesora, ověnčeného řadou akademických titulů.
Jestliže nechceš lát na běh věcí příštích, jestliže se nechceš cítit diskriminovaný, jdi tedy volit. Podle svého přesvědčení, podle reality, v které žiješ. Přeji všem, aby již neuviděli pokleslý vtip, kdy dva mladí herci vybízejí, aby „babkám a dědků byly sebrány občanky“, aby nemohli volit. I takto se vytváří generační nenávist, nesnášenlivost a koniášovské popírání jiných názorů. Nedopusťme to , zlo klíčí velmi nenápadně.