Hlas lidu

Po udělení státních vyznamenání prezidentem republiky k výročí založení Československa se jako každoročně objevují komentáře jednak k obsahu projevu, a hlavně pak k počtu a struktuře vyznamenaných. Nejinak tomu bylo i v letošním roce. Jednomu někdo chyběl, druhému naopak neseděl vyznamenaný. Tak už to bývá. Každého neuspokojíš, byť je snaha. Jisté novum oproti éře bývalých hradních pánů je v tom, že stejně jako vloni se do současného prezidenta Petra Pavla obuli ti, kterým jemu a jeho drahé polovičce vyčítají jejich komunistickou minulost a v žádném případě by z jeho rukou státní vyznamenání nepřevzali. Příkladem budiž bývalí disident, hudebník a na čas i politik Michal Kocáb, který rozhodně svými ostrými slovy nešetří. Zaznamenal jsem však i názory, že je konečně třeba komunistickou minulost panu prezidentu odpustit, vždyť prý toho po sametovém převratu tolik pro republiku udělal ať už jako náčelník generálního štábu AČR nebo jako předseda vojenského výboru NATO. A to všem, ptají se někteří další, nebo jen těm obrácený Pištorům, kterým ani vojenská přísaha nic neříká? Kde je pravda – má ji Kocáb nebo ti, co volají po odpuštění? Můj pravicově orientovaný soused mně na položenou otázku odpověděl tvrdě a jednoznačně. „Jestli mně a lidem něco na tom vadí je to, že Pavel má tu odvahu či přímo drzost dívat se při předávání ocenění do očí těm, proti kterým jako vojenský rozvědčík a předseda základní organizace KSČ bojoval. Omluvy za chyby prý z mladické nerozvážnosti nestačí. Na to musíš mít sakra prasečí žaludek. Nejsem sám, kdo má takovýto odsudek. Ber to jako hlas lidu“, končil svůj komentář poněkud rozpálený soused.