Kóta 718

Vím, že i tam

po modrém blankytu

bělavé páry hynou

a lehounký větřík

si s nimi hraje –

když neubráníme si zemi,

neubráníme si

ani ten malý bod,

vždyť zrada zraje.

Vy oblaka, co zemi objímáte,

vy věčná slova básníka,

kdo šlape matce po srdci,

kdo ústa dětí zamyká?

Chtěli by, aby to byl strach,

jako by tisíckrát tato země nepoznala

krev a oheň, krev a prach.

Jen neoněmět,

jeden je málo, dva jsou víc,

jen neoněmět,

bude-li nás na sto, na tisíc,

zdvihnem bouři,

bouři bez hranic.

Pak rozjasní se den,

i sokol nad lesy kroužit bude s bdělým okem

a dál popluje nad Brdy Máchův sen

a sladce zavoní tu hořká smůla.