hledání

Akce

 
V Bruselu
Návštěva Bruselu s Jiřím Mašťálkou, 2016. Celou fotogalerii naleznete zde.
 
Pamětní deska
Pietní akt na Kobyliské střelnici, 2016. Celou fotogalerii naleznete zde.
 
před úřadem MČ Praha 8
Slavnost Haló novin, 2015. Letos 25 let Haló novin. Celou fotogalerii naleznete zde.
 
před úřadem MČ Praha 8
Návštěva delegace ze slovenské Prahy a dalších obcí okr. Lučenec. Celou fotogalerii naleznete zde.
 
památník
Zájezd OV KSČM Praha 8 do Dachau a Mnichova, 2015. Celou fotogalerii naleznete zde.
 
V. Filip
70 let vítězství nad fašismem, pietní akt na Olšanských hřbitovech 9. května 2015. Celou fotogalerii naleznete zde.
 
1. Máj
1. MÁJ 2015. Celou fotogalerii naleznete zde.
 
Budéva EP
Demonstrace proti americkému vojenskému konvoji, Václavské náměstí, 28. 3. 2015. Celou fotogalerii naleznete zde.
 
Budéva EP
Návštěva Evropského parlamentu s ing. Kohlíčkem. Celou fotogalerii naleznete zde.
 
mdž
MDŽ 2014. Celou fotogalerii naleznete zde.
 
konference
Obvodní konference 2013. Celou fotogalerii naleznete zde.

Kontakt

OV KSČM Praha 8
Světova 474/8
180 00 Praha 8 - Libeň

tel:725 646 008

     734 430 327

email: ov.praha8@kscm.cz

 

 

 Náš kanál na YOUTUBE:

 

youtube

 

Statistika návštěvnosti

Naše webové stránky od 1. 10. 2008 navštívilo již 351 706 lidí.

 

Příspěvek na bydlení 2015

Ověřte si, zda máte nárok, a požádejte o příspěvek na bydlení. Podrobný návod naleznete v článku. Klikněte zde.

Zveme Vás:

 

Pozvánka - Šmeral

Klub mezinárodní politiky

Klub mezinárodní politiky zve na následující akce:

21.9.2015 Evropská levice, jak dál ?

26.10.2015 Zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti ČR .

30.11.2015 USA před prezidentskými volbami.

Zasedání KMP se konají v budově ÚV KSČM Praha 1 Politických věznů 9 v zasedací místnosti č.76, vždy v 17 hodin.

Srdečně zveme všechny členy a sympatizanty KSČM.

Jednou větou

 
Makovec
1. Máj Dušana Makovského: Malou fotogalerii z akce tohoto "škodíka" na Výstavišti naleznete zde.
 
belicovalavrov
Válečná veteránka s. Belicová se zdraví s ruským min. zahraničí Lavrovem v den oslav 70. výročí osvobození Bratislavy, 4. 4. 2015.
 
muzeumkott
Muzeum opět bez Havlova portrétu, bylo na čase, bohužel se tak stalo jen silným větrem a nikoliv zásazem zdravého rozumu, 2. 4. 2015.
 
ulvr(1)
Protiválečný aktivista na demonstraci proti americkému vojenskému konvoji, Praha - Ruzyně, 30. 3. 2015.
 
holka(1)
Rusko není náš nepřítel: Demonstrace 28. 3. 2015, Václavské náměstí.
 
rekrutace
Za těmito dveřmi provádí AČR nábor pro své "mírové" mise;  min. obrany, Praha 6.
 
putinkalasnikov
Z internetu: Ruský prezident Putin na návštěvě u Michaila Kalašnikova (1919-2013), konstruktéra samopalu AK-47, kterého bylo celosvětově vyrobeno 70 milionů kusů.
 
Žitomir
Z internetu: Žitomir, náborový plakát ukrajinské armády umístněný vedle hřbitova pro padlé vojáky. (6. 2. 2015) 
 
Rusko chce válku
Z internetu: Bez komentáře.
 
havel
Z internetu: Bez komentáře.
 
anim
Zajímavá animace, znázorňující, jak se v USA zmenšuje území osídlené původním obyvatelstvem.
 
zen
M. Zeman, prezidentský kandidát, veřejně podpořil myšlenku "preventivního" útok na Irán. (15. 10. 2012)
 
Nově zavedené poměry v Libyi dobře dokumentuje i tento obrázek.
Nově zavedené poměry v Libyi dobře dokumentuje i tento obrázek.
 
Tripolis: Bez komentáře.
Tripolis: Bez komentáře.
 

KSČM na Praze 8

Aktuálně

Satan - poválečný příběh ze Sudet

(7.3.2011)

Příběh, který následuje, se udál v létě roku 1945 v bývalých Sudetech, ve městě Žatci. Do Žatce byl můj otec odvelen spolu se svou jednotkou Pohotovostního pluku 1 NB, do kterého se krátce po osvobození, přihlásil. Smyslem příběhu není čtenáře dopodrobna seznamovat se situací v česko-německém pohraničí. Připomeňme si ale pár událostí, které otce do řad pohotovostního pluku v jeho dvaceti letech přivedly. Především to byly otřesné zážitky, které za šest let okupace prodělal a jež vyvrcholily počátkem května 1945, kdy jeho život visel docela na vlásku.



Mám tím na mysli Pražské povstání a o pár dní pozdější řádění německých jednotek v Praze Krči, kde s mými prarodiči obývali malou rodinnou vilku. Mnoho z jeho kamarádů bylo v přilehlých zahradách zastřeleno, mnoho jich bylo před popravou bestiálně zmučeno. Běsnění okupantů se bohužel nevyhnulo ani ženám, včetně těch těhotných, ani dětem. Život celé otcově rodině zachránil zoufalým, v běžných poměrech snad směšným gestem děda-bývalý šikovatel rakousko-uherské armády, který si, poté co esesmani vpadli i do jejich ulice, připnul na hruď božíhodových šatů svá vyznamenání z války. Grupu nácků tehdy vedl postarší důstojník. Jen co přísným zrakem prozkoumal dědovy válečné medaile a zjistil, že konec minulé války zastihl jak jeho tak i dědu v postaveních poblíž řeky Piavy, srazil podpatky, pozdravil a spolu se svými odtáhl o dům dál-načež vyvraždili další sousedy. Byl květen a tak moc se chtělo žít. Těžko říci, zda otce do nově vzniklého Sboru táhla i touha po odplatě, ale v každém případě to byla snaha nové republice pomoci. Po pár týdnech strávených na liberecku, kde se svým oddílem likvidoval zbytky v lesích poschovávaných, stále ozbrojených, německých nacistů, byl otec přeložen do do Žatce. Žatec bylo před válkou velice bohaté město, jehož potenciál se skrýval kromě jiného i v pěstování jedinečného chmele. Město bylo plné výstavních ulic a honosných, luxusně vybavených vil. Strážní oddíl, kde otec sloužil, měl za úkol střežit majetek zabavený obyvatelům-jak nacistům, tak těm, kteří čekali na odsun, před rabováním. Rabování se zúčastňovali nejen divoké hordy neorganizovaných ozbrojenců, či někteří příslušníci Revolučních gard, ale velice aktivní v tomto směru byli i naši důstojníci. Jak ti východní, tak ti, kteří přišli do republiky ze Západu. Otec v uniformě vydržel dva roky. V roce 1947 se zapsal na vysokou školu a jeho další životní dráha se ubírala zcela jiným směrem, než jakým byla služba v ozbrojených složkách. Pokusím se nyní reprodukovat tátovo vyprávění tak, jak jsem je slýchával jako chlapec:

 "Bylo léto, a já měl zrovna noční hlídku poblíž jedné z vil, ve které naši shromažďovali vše, co zabavili Němcům. Dům byl od střechy po půdu nacpán perskými koberci, krásnými obrazy od světoznámých malířů, křišťálovými lustry, drahým porcelánem, stříbrem i zlatem... Ve službě jsem byl sám, oblečen do uniformy pískové barvy jednotek Afrikakorps, vyzbrojený samopalem a těžkou německou pistolí. Kolikrát jsem si ve službě v duchu opakoval slova, která byla vyražena na přezce opasku: "Gott mit uns". Nikdy před tím jsem se nemodlil. Babička s dědou byli bezvěrci, sociální demokrati, otec povoláním dělník-typograf. Ale co kdyby. Možností, jak přijít o život, bylo mnoho. Za vilou byla zahrada a za zahradní zdí se rozprostíral malý lesík. Byla tma jak v ranci a já zrovna procházel mezi zadní uzamčenou brankou a porostem, když jsem zaslechl šelest. Zastavil jsem a přitáhl si samopal těsněji k tělu. Ticho. Opět krátký, ale zřetelný šramot. Kdo by to mohl být? Prověrka? Ne, velitel není sebevrah. Nějaký zapomenutý Němec? Hloupost, ve městě platí zákaz nočního vycházení. Tak kdo tedy? Měl jsem nervy pěkně na pochodu, a uvažoval, zda mám tím směrem pustit krátkou dávku, ale nakonec jsem se ovládl. Pokud je strážný zpoza krytu sledován nepřítelem, není lepší nic jiného, než na sobě nedat znát jakékoliv rozrušení nebo přípravu na útok. Zmobilizoval jsem v sobě zbytek odvahy, pustil pažbu ke střelbě připravené zbraně a jako by nic, pomalými kroky jsem se vzdaloval z místa. Poslední zašelestění, na úzké cestičce bylo slyšet chrastění štěrku. Bleskově jsem se přimáčkl ke zdi a ve směru zvuku, ve výšce lidské postavy, jsem vystřelil dávku-a zůstal jsem stát jako přikovaný. O několik kroků dál, v místě, kam směřovaly střely, leželo na zemi cosi černého. Oči sice byly uvyklé tmě, ale stále jsem nevěděl, co si mám o ležícím myslet. Je mrtev? Zraněný? Nebo mu není nic a čeká, až se přiblížím, aby po mně střelil nebo mi prořízl hrdlo? O eseesáckých specialistech na zabíjení jsem věděl své a bohužel  i mnohé viděl. Už, už jsem se chystal znovu stisknout spoušť, když se to "cosi" na zemi pohnulo a začalo se ke mně plížit. V té chvíli jsem poznal, že jsem se mýlil. Nočním narušitelem nebyl člověk, ale zvíře. Nádherně stavěný německý ovčák s černou lesklou srstí. Nevím, kdo z nás měl v tu chvíli větší strach, ale ovládli jsme se oba. Já, abych znovu nevystřelil, pes, aby se na mne nevrhnul. Ozvalo se zakníkaní. Ne bolestné, spíš prosebné. Pomalu jsem sáhl do kapsy blůzy a vyndal svačinu-dva krajíce chleba s trvanlivým salámem. Rozdělil jsem chleby napůl a podal psovi. Zvíře bylo na první pohled vyhládlé, a tak se nežinýrovalo a nabízenou stravu hltavě zbaštilo. Posadilo se na zadek a lesknoucíma očima si mne prohlíželo. Co teď? Mám ho zkusit pohladit? A čí vůbec je? Snad nějakého našeho důstojníka? O tom nevím. Pomalu jsem natáhl ruku a dotkl se zvířecí tváře. Pes nevrčel. Naopak mi ruku začal olizovat. Aby ne, ještě voněla salámem. Chvíli jsem psa hladil a potom jsem se napřímil. No nic, musím vyrazit. "Půjdeš se mnou"? Zvíře se k mému údivu přitisklo k mé levé noze a bez předbíhání mne doprovázelo. Ozvalo se temné zavrčení. Vlčák se posadil a vycenil zuby. "Zdeňku, jsi tam", ozval se nepředpisově závodčí. Hlas svého kamaráda jsem poznal. "No, jsem to já, ale radši sem nechoď, je tu se mnou nějaký zatoulaný pes a vrčí!. "A co to bylo za střelbu, " vyzvídal velitel. "Byla ode mne", povykovali jsme na sebe. "A stalo se něco?" "Ne, nic, jen jsem si myslel, že ten, co mi sedí u nohy je nějaký zatoulaný nácek. Počkej, podržím ho." Pes sice neměl žádný obojek ani řetízek, tak jsem si k němu prostě klekl a levou rukou ho objal. "Hodný!, konejšil jsem ho. Mezitím přišel četař. "Ty jo, pěkný kousek", hodnotil zkušeným okem psa. "My měli podobného", odvětil jsem. "Ale za války nám ho někdo sežral." "Myslíš, že půjde s námi"? "Snad ano, zdá se, že jsem si ho koupil svoji svačinou". Četař učinil krok vpřed. "Hrrr", ozvalo se z psí tlamy temně. "A jeje, tak takhle to asi možné nebude. No nic, uděláme to jinak. Půjdu před tebou, další tě vystřídá v hlídce a my si psa prohlédneme. Čéče, je nádherný", pronesl četař, rodilý Žižkovák. Po vystřídání jsme zůstali se psem na strážnici sami. Měl lesklou, vyčesanou srst. Četař si psa předcházel podáváním stravy. Ještě, že jsme měli na cimře masovou konzervu ze zásob UNRRY. Horse meat. Horské maso, jak jsme s oblibou obsahu plechovek říkali. Pes zhltal celou půlku. Dostal do ešusu vody, a jen co ji vychlemstal, tak se natáhl. Ovšem, k mým nohám. Do rána mne čekaly ještě dvě hlídky. Rozhodl jsem se, že psa vezmu sebou. Byl to ostražitý hlídač. Je zvláštní, jak rychle si může zvíře na člověka zvyknout. No jo, ale co když jej na druhý den budeme muset vrátit majiteli? Tedy pokud je naživu. Ukázalo se, že pes žádného majitele nemá. Nehlásil se k němu žádný z velitelů, ani nikdo z místních Němců o něj okem nezavadil. Stal se tedy součástí naší čety. Během následujících dní si zvykl i na ostatní chlapce a kromě mne si jej do služby brával i četař. Ale byl můj. Pro jeho lesklou černou barvu jsem jej pojmenoval Satan. Bylo znát, že pes má výcvik. Dalo se tedy předpokládat, že patřil někomu z nácků. Vězni v koncentrácích a zajatci by mohli hodiny povídat o policejních psech, které jejich páni cvičili proti lidem, a bohužel i na nich samotných. Ale kdo ví, třeba tenhle není takový.

Uběhly měsíce a přišel podzim. S ním první krátká dovolená. Dědovi s babičkou už jsem psal, že mám nového kamaráda, i foto jsem poslal, ale těšil jsem se na okamžik, až ho přivedu domů. Z vlaku jsme vystoupili na Masaryčce a elekktrikou jsme jeli na konečnou v Krči. V tramvaji jsme na sobě -Satan i já-cítili uznalé pohledy spolucestujících. Tedy, ty pohledy se týkaly spíše psa, než mne. Jakmile jsme došli domů, přivítal se Satan s tvým dědou i s babičkou a co bylo první, začal chlematat vodu z kýble pod zahradním kohoutkem. Dlouho jsme s našimi povídali a oba tví prarodiče zvíře neustále obdivovali. Šli jsme spát až pozdě v noci. Budík jsem si nenatahoval, vždyť jsem měl volno. Konečně, psa pustí ráno na zahradu babička, tak jaképak copak. Myslel jsem si, že slyším dělostřelbu. Bouchání dveří mne však vyvedlo z omylu. Do pokoje vtrhla rozlícená máma. "Zdenále, pojď se podívat", co to zvíře udělalalo! Zprvu jsem myslel, že pes zryl zahradu nebo dědovi "přesazoval" růže, ale babiččino rozčilení bylo větší. Naši, tehdy ve středním věku, nevyspávali do devíti, ani do osmi, ale i v době volna byli na nohou něco po šesté. Venku bylo hezky, vlál teplý západní větřík. Babička se tedy rozhodla, že vyvěsí na zahradu peřiny, aby se pěkně vyvětraly. Zalarmoval ji až vzteklý a zuřivý štěkot. Proboha, snad pes neutekl a někoho nesepral? Babka vyběhla na zápraží a zůstala jako přimrazená. Pes se se zuřivým štěkotem a zjevnou nepříčetností vrhal na péřím naplněné duchny, které divoce trhal, až od jejich náplně bylo všude na dvorku bílo. Nechali jsme psa, až se vyřádí. Teď už to bylo jedno, ale potom mu pěkně natřu hřbet, říkal jsem si. "Proboha, proč to udělal, nic takového nikdy neztropil", obrátil jsem se tehdy na dědu, který celou scénu pozoroval zkušenýma očima. Potáhl z cigarety a pokynul k psovi, který se pomalu uklidňoval. "Vy jste si nevšimli?" Oba, babička i já jsme na něj nechápavě hleděli. "Povlaky těch peřin byly přeci pruhované", pokračoval děda. "Širokými modrými pruhy s bílými. Víš co mu to připomnělo?" Babička sice ještě chvíli nechápavě civěla, ovšem mně celá pravda došla vzápětí. Peřiny byly stejně pruhované, jako koncentráčnické hadry...Odvedl jsem psa dovnitř a s dědou a babičkou jsme uklízeli spoušť, kterou náš čtyřnohý přítel způsobil. Ale nezlobili jsme se na něj. Bylo to přeci zvíře, a nemohlo za to, jakým kouskům je jeho bývalí páni naučili. Dovolená za pár dní skončila a já se vracel do pohraničí. Satan se mnou. Do služby jsme spolu chodili ještě další dva roky. Mnohokrát nás překládali a posílali tam, kde to momentálně "hořelo", takže jsme oba, Satan i já, poznali téměř celé pohraničí. Když jsem po dvou letech odcházel od Sboru, vzal jsem si Satana sebou. A tví prarodiče? Ti už dávno spali v nových duchnách."

 

autor: Zdeněk Nagovský
© KSČM 2003 - 2014. Všechna práva vyhrazena